První úspěšné pokusy s trubkovou drenáží polí provedl v roce 1847 kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, který se inspiroval v Anglii a přizval k projektu odborníky Emanuela Hanuše a Jana Bártla.
Dnes zůstává v Česku uměle odvodněno přibližně 1,08 milionu hektarů zemědělské půdy — technologie, která kdysi měla zúrodnit mokřiny, dnes krajině ztěžuje zadržování vody v období sucha.
Keramické trubky nahradily kamenné tratívody
Do poloviny 19. století se pole odvodňovala pracnými a nákladnými kamennými tratívody. Zlom přinesl rok 1843, kdy Angličan J. R. Reed vynalezl stroj na výrobu keramických drenážních trubek — technologie se odtud rychle šířila do Německa (1846) i USA (1848). Na panství Schwarzenbergů v Třeboni postavil jejich konstruktér Jan Spiess první takový lis v habsburské monarchii už v roce 1850 a jen mezi dubnem a říjnem následujícího roku z něj sjelo 183 000 trubek. Vídeňská zemědělská společnost o pár let později, 24. ledna 1855, oficiálně uznala, že keramická drenáž „prokázala svou velkou užitečnost“.
Komunistická éra: odvodnění jako symbol režimu
Zatímco devatenácté století odvodňovalo především mokřiny a bažiny, po roce 1948 nabraly meliorace zcela jiný rozměr. Kolektivizace a scelování pozemků do velkých lánů si vyžádaly rozsáhlé zásahy do krajiny — mezi lety 1948 a 1989 zmizelo z české a moravské krajiny 270 000 hektarů luk, 145 000 hektarů mezí a 30 000 kilometrů remízků a živých plotů. Plošné meliorace se staly jedním ze symbolů proměny venkova za komunistického režimu.
Dnes se hledá cesta zpět
Milion hektarů odvodněné půdy dnes představuje jeden z faktorů, které přispívají ke zranitelnosti české krajiny vůči suchu — voda, která by se dříve zadržela v mokřadech, tůních a menších vodních plochách, dnes rychleji odtéká pryč. Stát proto v posledních letech podporuje opačný trend: obnovu mokřadů, revitalizaci vodních toků a stavbu nových nádrží, které mají částečně nahradit to, co za dvě století odvodňování z krajiny zmizelo.
Zdroje: vesmir.cz, revue.nulk.cz, cs.wikipedia.org
