Klášterní záhony jako první zelinářství
Pěstování zeleniny doprovázelo osídlení českých zemí od raného středověku - křen, zelí, cibuli i luštěniny šířili už Slované. Systematický charakter ale zelinářství získalo až s kláštery, které od 12. a 13. století zakládaly vedle kostelů užitkové zahrady s pravoúhlými, vyvýšenými záhony obehnanými proutěnou obrubou. Vedle zeleniny v nich rostlo koření i léčivé byliny a zahrada měla i symbolický, duchovní rozměr.
Zelinářské usedlosti kolem měst
Od 15. století počet užitkových zahrad ve městech rostl a postupně se oddělovaly od polí - vznikaly samostatné zelinářské usedlosti soustředěné kolem velkých měst, které zásobovaly městské trhy cibulí, mrkví, zelím i řepou. V 19. a na počátku 20. století se v Čechách prosadily i celé šlechtitelské zelinářské rody - pražští Kozmanové, Matouškové ze Mcel na Nymbursku nebo Marečkové z Kuklen -, kteří vyšlechtili odrůdy přizpůsobené místním podmínkám a založili tradici domácího osiva.
Kolektivizace a rozpad velkovýroby
Po roce 1948 přešlo zelinářství pod státní a družstevní velkovýrobu se specializovanými závody a skleníkovými areály. Po roce 1989 se ale tato infrastruktura z velké části rozpadla společně s transformací zemědělských podniků a levnější dovoz začal postupně nahrazovat domácí produkci.
Návrat k soběstačnosti
Dnešní soběstačnost Česka v zelenině se podle ministerstva zemědělství pohybuje kolem 32 procent. Ministerstvo proto připravuje strategii do roku 2035, která má prostřednictvím modernizace závlah, retenčních nádrží a podpory pěstitelů obnovit plochu pěstované zeleniny. Historie ukazuje, že české země byly v zelenině soběstačné po staletí - dnešní výzva je vrátit se k tomu v podmínkách současného trhu a sucha.
Zdroje: zahradaweb.cz, vurv.cz, agroportal24h.cz
