Od klášterních zahrad k lidovým sadům
Pěstování ovoce má v českých zemích kořeny už ve středověku. Jabloně a hrušně se od 13. do 15. století objevovaly nejprve v zámeckých a klášterních zahradách, odkud se postupně rozšířily i na pozemky poddaných. V 17. století začaly vznikat první ovocné školky a zámecké zahrady s tvarovanými stromy, které předznamenaly pozdější systematické pěstování.
Spolky, školy a rozmach 19. století
Zásadní zlom přinesla organizace oboru v 18. století, kdy vznikaly ovocnické spolky šířící mezi sedláky nové poznatky o štěpování a péči o stromy. Od 19. století už lze mluvit o intenzivním ovocnářství — vznikaly specializované zahradnické školy a pěstování ovoce se dostalo i do osnov základních škol. Po vzniku Československa v roce 1918 se rozběhl organizovaný ovocnářský výzkum, který pomáhal zavádět do velkovýroby nové způsoby pěstování.
Nízkokmenné sady a dnešní útlum
Druhá polovina 60. let 20. století přinesla nástup intenzivních nízkokmenných sadů s vyšší produkcí na hektar, na které v 70. a 80. letech navázal masivní rozmach velkovýrobního ovocnářství. Po roce 1989 prošel obor restitucemi a privatizací výzkumu, vznikly menší rodinné sady i farmy. Zatímco na vrcholu pokrývaly ovocné sady v Česku přes 27 tisíc hektarů, dnes je to díky státní dotační podpoře stále jen něco přes 9 tisíc hektarů — obor tak i po staletích tradice zůstává pod tlakem dovozu a nízkých výkupních cen.
Zdroje: ovocnarska-unie.cz, ziva.avcr.cz, cs.wikipedia.org
