Srpy z kamene i bronzu
Nejstarší doklady žatvy v českých zemích sahají do mladší doby kamenné, kdy zemědělci řezali klasy pazourkovými srpy s dřevěnou nebo parohovou rukojetí. Kolem roku 1500 před naším letopočtem je nahradily bronzové čepele, o osm století později přišlo železo. Srp zůstal hlavním žacím nástrojem střední Evropy prakticky až do konce 18. století - sekalo se jím vestoje ohýbaným pohybem, klas po klasu.
Nástup kosy
Obilní kosa s dřevěným obloukem se na velkých panských statcích objevovala už od 15. století, ale mezi poddanskými hospodáři se masově prosadila teprve kolem roku 1850. Kosa dovolila žnout vestoje a výrazně zrychlila práci - jeden muž s kosou pokosil za den plochu, na kterou by se srpem potřebovalo několik lidí. Posečené obilí se vázalo do snopů a stavělo do „panáků" po devíti kusech, kde dozrávalo a schlo ještě jeden až dva týdny na poli.
Mlátičky nahradily cepy
Souběžně se sklizní se měnil i výmlat. Staletími ověřené mlácení cepem vytlačily od poloviny 19. století mlátičky poháněné žentourem, později parním strojem nebo lokomobilou. Jedna taková mlátička nahradila práci čtyř mlatců s cepy. Na konci 19. století je v Rakousku-Uhersku sériově vyráběly i domácí firmy, například Suchý, Jouza a Čáp z Chrástu u Plzně, jejichž stroje zvládaly přes 80 metráků obilí denně.
Žací stroj a příchod kombajnu
První pokusy se žacím strojem americké značky McCormick proběhly v Čechách roku 1850 ve Starém Přerově u Znojma, širšího rozšíření se ale dočkaly až na přelomu 19. a 20. století, kdy je doplnil i samovaz, stroj schopný obilí posekat i svázat do snopů najednou. Sklizeň a výmlat definitivně spojil až kombajn, který se na českých polích prosadil ve druhé polovině 20. století a dodnes zvládne během jednoho průjezdu to, na co dřív bylo potřeba celé vesnice lidí po několik týdnů.
Zdroje: agrojournal.cz, cs.wikipedia.org, mechanizaceweb.cz
