Jař, ozim a úhor
Trojpolní soustava rozdělovala vesnickou plužinu na tři díly. Jeden se osel na podzim ozimem, druhý na jaře jařinou a třetí zůstával ladem jako úhor. Následující rok se sled posunul, takže každý díl jednou za tři roky odpočíval. Úhor ležel bez plodiny až do června, kdy ho rádlo rozrylo a připravilo pro podzimní setí; do té doby sloužil celé vsi jako společná pastva, a proto musely úhory tvořit souvislou plochu a osevní pořádek byl závazný pro všechny.
Od dvoupolí k trojpolí
Trojpolní hospodaření se v českých zemích začalo šířit patrně v první polovině 12. století a svého vrcholu dosáhlo ve 13. století, kdy vytlačilo starší dvoupolní systém raného středověku. Přechod umožnil rostoucí tlak na půdu i lepší nářadí, především těžký pluh schopný obracet drn. Proti staršímu přílohovému hospodaření, kde pole ležela ladem několik let, znamenala trojhonná soustava výrazně vyšší využití orné půdy.
Konec úhoru
Od druhé poloviny 18. století nahrazovalo málo výnosnou trojhonnou soustavu intenzivnější střídavé hospodaření s pevným osevním postupem po vzoru anglického norfolského systému. Do úhoru se začaly sít pícniny, nejdříve jetel a vojtěška, a okopaniny, hlavně brambory a řepa; dobytek se přesunul do celoročního ustájení. Písmák František Jan Vavák si střídavé hospodaření zapsal roku 1810 jako „novou módu“ na lichtenštejnském panství.
Pětina polí ještě ladem
Naplno se přeměna prosadila až ve třetí čtvrtině 19. století. V roce 1848 připadalo na úhor 21,6 procenta orné půdy, do roku 1875 podíl klesl na 4,8 procenta. Nejrychleji úhor mizel na úrodné Hané a v Moravské bráně, nejdéle se držel na Českomoravské vrchovině a v Jeseníkách, kde ještě počátkem 70. let 19. století leželo ladem více než pětina polí.
Zdroje: cs.wikipedia.org, is.muni.cz, i60.cz
