Tři roky neúrody
Na jaře 1770 přišla po mírné a deštivé zimě povodeň a po ní sucho. Rozbahněná a pak vyprahlá půda znemožnila orbu i setí a sedláci sáhli i na zrno určené jako osivo, čímž krizi prohloubili. Vrcholu dosáhl hlad v roce 1771, kdy počet mrtvých vzrostl na statisíce. Celkové ztráty na obyvatelstvu se odhadují na 250 tisíc až půl milionu lidí, převážně na venkově. Obilí přitom v českých zemích zabíralo většinu orné půdy, takže výpadek jediné skupiny plodin ochromil zásobování měst i vsí.
Nouzová opatření
Josef II. nechal otevřít armádní sýpky a do Čech a na Moravu se dováželo obilí z Dolních Rakous, Uher i z Egypta. Hladová léta se stala prvním impulzem k úvahám o zrušení nevolnictví; Marie Terezie zahájila reformy poddanských poměrů, v nichž po roce 1780 pokračoval Josef II. Katastrofa také urychlila rozšíření brambor jako plodiny odolné vůči výpadku obilí.
Kontribuční sýpky
Aby se hlad neopakoval, vznikaly na základě císařských patentů po roce 1771 obecní a panské kontribuční sýpky. Sedláci s ornou půdou museli po tři roky odvádět zhruba třetinu ze čtyř druhů obilí, které se ukládalo jako společná rezerva pro roky neúrody a jako osivo. Barokní a klasicistní sýpky se stavěly po celých Čechách a Moravě; sýpka ve Velkých Pavlovicích z let 1770 až 1780 měla pět pater a pojala 12 až 14 tisíc měřic zrna.
Konec instituce
Systém kontribučních sýpek fungoval do druhé poloviny 19. století, kdy ho nahradily peněžní kontribučenské fondy a záložny a rozvinutější obchod s obilím. Mnohé mohutné sýpkové stavby dodnes stojí a slouží jako sklady, galerie nebo hotely.
Zdroje: cs.wikipedia.org, kudyznudy.cz, cestyapamatky.cz
