Výsady od Jana Lucemburského
Základ mlynářského cechu v Praze položila v roce 1340 série listin, které vydal král Jan Lucemburský, jeho syn Karel jako moravský markrabě a konšelé Starého Města pražského. Z tohoto staroměstského cechu se v následujícím století vyvinul zemský cech, jehož zemští přísežní mlynáři se stali rozhodující autoritou pro mlýny v celém českém království - řešili spory mezi mlynáři, dohlíželi na dodržování řemeslných pravidel i na hospodaření s vodou.
Feudální závazky a přísná pravidla provozu
Mlynáři až do poloviny 19. století zůstávali vázáni na vrchnost. Dochované záznamy ukazují, že už v roce 1416 platil mlynář Václav z Dolního Hradiště klášteru dávky a ryby jako doklad své poddanské podřízenosti. Provoz mlýnů zároveň upravovaly panovnické mlynářské řády - následovaly za sebou už od Ferdinanda I. v roce 1553 až po řád Ferdinanda II. z roku 1643 - a instrukce jako ta Griespekova z roku 1588, která omezovala počet čeledi ve mlýně na osm osob včetně mlynáře.
Konec rajonizace i cechů
Zásadní uvolnění přinesl rok 1783, kdy dekret Josefa II. zrušil rajonizaci - dosavadní povinnost mlít obilí jen v určeném panském mlýně. Obecný mlynářský řád z prosince 1814 pak zrušil mlynářský monopol vrchnosti úplně a dal komukoliv právo požádat úřad o povolení postavit nové vodní dílo. Rok 1848 a zrušení roboty proměnilo mnohé mlynáře v samostatné hospodáře, definitivní tečku za cechovním uspořádáním pak udělal až živnostenský řád z roku 1859.
Téměř sedm tisíc mlýnů v Čechách
Rozsah řemesla dokládá statistika z roku 1875, kdy na území Čech fungovalo 6 940 mlýnů - naprostou většinu poháněla voda, doplněných bylo 220 parních, 40 větrných a 4 lodní mlýny. Sociální postavení mlynářů se přitom výrazně lišilo: zatímco větrní mlynáři patřili k nejchudším vrstvám vesnice, bohatí vodní mlynáři na úrodných panstvích se řadili hned za statkáře.
Zdroje: stoplusjednicka.cz, muzeumprahy.cz, vodnihospodarstvi.cz
