Císařský dvorní hřebčín od roku 1579
Tradice chovu koní v Kladrubech nad Labem sahá minimálně do 14. století, kdy zde vznikla první obora. Rod Pernštejnů koupil panství v roce 1491 a navázal na chov koňských stád. Zlomovým rokem se stal 1579, kdy císař Rudolf II. udělil hřebčínu statut císařského dvorního hřebčína — tento letopočet se dnes považuje za oficiální založení instituce.
Koně pro ceremonie, ne pro válku
Starokladrubský kůň je patrně jediné plemeno na světě, které bylo od počátku šlechtěno výhradně pro ceremoniální účely panovnických dvorů, nikoliv pro vojenské nebo hospodářské využití. Plemeno má španělsko-neapolský původ a existuje ve dvou barevných variantách — bělouši a vraníci. Přes 300 let sloužil hřebčín pražskému a vídeňskému dvoru, barokní přestavby proběhly za vlády Karla VI. a po požáru v roce 1757.
Přežití republiky i UNESCO
Zánik Rakouska-Uherska v roce 1918 chov ohrozil, nová Československá republika ale hřebčín zachovala jako státní podnik a starokladrubští koně se stali součástí ceremoniálu prezidenta Tomáše G. Masaryka. Po zápisu na indikativní seznam UNESCO v roce 2007 a vyhlášení památkové zóny Kladrubské Polabí v roce 2015 byla 10. července 2019 krajina hřebčína zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO — jako čtrnáctá česká památka a první hřebčín na světě s tímto statusem.
Pět set koní ve dvou hřebčínech
Národní hřebčín dnes chová přibližně 500 starokladrubských koní z celkové světové populace kolem 2 000 kusů — 250 běloušů v Kladrubech a 250 vraníků ve Slatiňanech. Koně dodnes slouží švédskému a dánskému královskému dvoru i na Pražském hradě, kde vystupují při státních příležitostech.
Zdroje: nhkladruby.cz, seznamzpravy.cz, npu.cz
