Od feudální dávky k lidovému svátku
Kořeny svatomartinské husy sahají do raného středověku, do vlády franského císaře Karla Velikého, kdy se 11. listopad — den svatého Martina — stal termínem, ke kterému poddaní odváděli vrchnosti naturální dávky. Mezi nimi měly zvláštní postavení "bílé vykrmené husy s červenýma nohama", jak je popisují dobové prameny. Zvyk se v moravských oblastech doložitelně udržoval nejméně od poloviny 16. století, kdy některé obce — například jihomoravské Dyjákovice — vypravovaly husy na výzdobou ozdobených vozech tažených čtyřmi bílými koňmi.
Husa jako součást cechovního hospodářství
Od 15. století se husa objevuje i v koledách a stává se součástí řádů řeznických cechů ve městech, což svědčí o tom, že chov a zpracování husího masa bylo organizovanou hospodářskou činností, ne jen venkovskou zvyklostí. V 16. a 17. století se hodování husím masem stalo natolik rozšířeným společenským jevem, že proti němu vystupovali i reformační kazatelé kritizující přehnané hodokvasy.
Husa jako víceúčelové hospodářské zvíře
Ekonomický význam husy zdaleka nekončil u masa — cenilo se i sádlo, husí játra a především peří, které patřilo mezi nejžádanější naturální produkty vrchnostenských dvorů. Ve 30. a 40. letech 20. století se v Československu chovalo na padesát plemen hus, přičemž zvlášť proslulé byly husy z jižních Čech a Šumavy, které se před prodejem na městské trhy ještě tři až čtyři týdny vykrmovaly ve specializovaných chovech u Libuše a Sadské.
Tradice mezi útlumem a návratem
Ve 20. letech 20. století začala tradice ztrácet svůj náboženský rozměr — od roku 1925 se název "svatomartinská" postupně nahrazoval obecnějším pojmem "dožínková" hostina. Přesto svatomartinská husa přežila jako pevná součást podzimního kalendáře a v posledních letech zažívá i v Česku obnovu zájmu — počet farem specializovaných na chov hus bez chemie a s důrazem na kvalitu masa a peří podle chovatelů rok od roku roste.
Zdroje: cs.wikipedia.org, agropress.cz, rozhlas.cz
