Za sto let prošla zemědělská půda v českých zemích třemi vlastnickými proměnami – od parcelace přes 4 milionů hektarů šlechtických velkostatků v roce 1919 přes kolektivizaci do JZD po roce 1948 až po restituci zhruba milionu hektarů po roce 1991.

Záborový zákon rozdělil šlechtické velkostatky

Reforma vypukla v dubnu 1919, kdy Revoluční národní shromáždění schválilo zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. Stát zabíral pozemky přesahující 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů celkové výměry, a to za náhradu nižší, než byla tržní cena. Reformu prováděl nově zřízený Státní pozemkový úřad. Do záboru bylo zahrnuto přes 4 miliony hektarů, skutečně rozděleno bylo zhruba 1,8 milionu hektarů. Přes 99 procent žadatelů získalo drobný příděl do 30 hektarů, v průměru kolem 1,2 hektaru – půdu dostávali malorolníci, bezzemci, domkáři i legionáři. Nejintenzivnější přidělování proběhlo v letech 1923 až 1926, poslední smlouvy se uzavíraly do poloviny 30. let.

Kolektivizace zlikvidovala soukromé hospodaření

Po komunistickém převratu v únoru 1948 začal stát omezovat soukromé vlastnictví takzvanými Ďurišovými zákony se stropem 50 hektarů. Národní shromáždění 23. února 1949 přijalo zákon o jednotných zemědělských družstvech, který se stal základem pro slučování soukromých hospodářství do družstev. Proces provázel silný politický i ekonomický nátlak a zásahy bezpečnostních složek. Jen mezi srpnem 1950 a březnem 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromě hospodařících zemědělců, téměř 40 procent všech tehdy odsouzených osob. Od listopadu 1951 probíhala takzvaná akce K, při níž bylo z usedlostí vystěhováno několik tisíc rodin označených za kulaky. V červenci 1960 prezident Antonín Novotný vyhlásil vítězství socialismu na venkově – jednotná zemědělská družstva a státní statky tehdy obhospodařovaly naprostou většinu zemědělské půdy v zemi a drobné rodinné hospodaření prakticky zaniklo až do konce 80. let.

Restituce vrátily půdu původním vlastníkům

Federální parlament schválil v květnu 1991 zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, který měl zmírnit majetkové křivdy z let 1948 až 1989. Nároky bylo možné uplatnit do 31. ledna 1993, dodatečná lhůta pro osoby bez tehdejšího trvalého pobytu běžela od února do srpna 1996. Pokud původní pozemek fyzicky zanikl, například kvůli zástavbě, náležel restituentům náhradní pozemek nebo finanční odškodnění, nárok vznikal i na náhradu za zabavený živý inventář. Restituce se týkaly zhruba milionu hektarů zemědělské půdy, tedy téměř čtvrtiny veškeré zemědělské půdy v Česku, a spory o vlastnictví a náhradní pozemky se v části případů řešily ještě řadu let poté.

Zdroje: cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, ct24.ceskatelevize.cz, spu.gov.cz