První mlýny patřily jen klášterům a šlechtě
Přestože princip vodního kola znali už antičtí Římané, do českých zemí se rozšířil až se středověkem. První doložená zmínka o mlýnu pochází z roku 1125 z Únětic u Prahy, o půl století později se objevují i první zmínky o mlýnech větrných — nejstarší stával poblíž premonstrátského kláštera na Strahově od roku 1277. Stavba mlýnice s jezem a náhonem byla nákladná záležitost, a proto mlýny zpočátku budovaly téměř výhradně kláštery a bohatí feudálové.
Jak fungovalo mletí
Vodní mlýny se stavěly ve třech základních provedeních — s horizontálním kolem, s takzvanou spodní vodou, kdy kolo zasahovalo přímo do proudu řeky, a s vodou svrchní, kde voda padala na korečky shora a dávala kolu dvojnásobný výkon oproti spodnímu provedení. Oproti ručnímu mlýnku, který se používal od pravěku, dokázal vodní mlýn semlít stonásobně více obilí — běžně 5 až 7 metrických centů za den. Za mletí se platilo takzvané výmelné, obvykle v naturáliích jako část semletého zrna.
Sedm tisíc mlýnů na počátku 20. století
Význam mlýnů pro venkovské hospodářství dokládá i jejich počet — ještě v roce 1924 evidovaly české země 7102 činných mlýnů. Kolektivizace, elektrifikace a nástup průmyslových mlýnských závodů ale tradiční řemeslo postupně vytlačily. Dnes v Česku funguje už jen zhruba stovka mlýnů, většinou jako muzea, památkově chráněné objekty nebo drobné provozy zpracovávající obilí pro lokální pekárny.
Zázrak, o kterém psali kronikáři
Závislost mlýnů na vodním toku dobře ilustruje středověká kronikářská zmínka z roku 1140, kdy řeka Sázava na dvacet hodin zcela vyschla. Klášterní mlýn, který podle kronikářů „odedávna nebyl bez vody", tehdy náhle stál na suchu — událost, kterou tehdejší autoři popsali jako zázrak.
Zdroje: curiavitkov.cz, i60.cz
